Vchynští ze Vchynic jsou staročeskou vladyckou rodinou, později panskou, hraběcí a nyní knížecí. K jejich předkům patřil roku 1209 v pramenech uváděný Martin z Medvědíče, roku 1226 Smil, syn Protivcův, roku 1251–76 Lev a Drazslav bratři z Medvědíče a roku 1251 Protivec z Liběšovic. Jistým předkem je však Bohuslav z Žernosek 1282, jenž měl syny Protivce, Bohuslava, Zdeslava a Víremila, tito jsou již uváděni z přídomkem „ze Vchynic“, dle tvrze a vesnice u Lovosic.

K roku 1322 jsou v pramenech uváděni bratří Protivec a Chotibor, kteří měli společně statek v Medvědíči a Zdeněk, který držel v roce 1327 Vchynice. Chotibor žil ještě v roce 1346. Jejich potomci se v následujících letech rozdělili na několik rodových větví: Razické ze Vchynic, větev vymřela po roce 1612; Medvědičtí ze Vchynic na Medvědíči (Nedvědíči), větev vymřela v první čtvrtině 15. století; Ohničtí a Kremyžští ze Vchynic, tato větev vymřela ve druhé polovině 15. století; Žluničtí ze Vchynic, větev vymřela roku 1455; Želenští ze Vchynic, větev vymřela koncem 15. století; Oparenští ze Vchynic, větev vymřela koncem 15. století; Měruničtí ze Vchynic, větev vymřela koncem 16. století a Vchynští ze Vchynic.

Na počátku 16. století držel Vchynice s Oparnem Jan Dlask (†1521) se svým bratrem. Od Jana Dlaska pocházejí nynější žijící Vchynští. Jan Dlask ze Vchynic měl tři syny Václava, Jiříka a Kryštofa, kteří založili tři nové rodové pošlosti.

Větev Kryštofova (†1555) se vystěhovala do Nizozemska, Belgie a Hannoverska. Zmínky o nich jsou v pramenech ještě kolem poloviny 18. století. Od Jiřího (†1566), který měl za manželku Dorotu Sekerkovou ze Sedčic je pošlost Drastská, která vymřela koncem 17. století.

Jedině rodová větev od Václava ze Vchynic (†1542) žije až do dnešní doby. Václav držel Petrovice, Černoc a Keblany. Oženil se s Annou Kostomlatskou z Vřesovic s níž měl syny Radslava (†1619), Jana (*1556 – †27. 4. 1590) a Václava.

Václavův mladší syn Jan starší ze Vchynic (†1590) prožil své mládí jako dvořan na českokrumlovském zámku Viléma z Rožmberka. Vedle rožmberského vladaře sbíral první politické zkušenosti také v protitureckém tažení roku 1566. Po smrti své matky se usadil na čas v Teplicích a v roce 1567 uzavřel výhodný sňatek s Annou Pouzarovou z Michnic (†1598) – skvělou svatbu na krumlovském zámku mu vystrojil sám Vilém z Rožmberka. Brzy po svatbě začal ve značném rozsahu obchodovat s penězi. Díky peněžním transakcím, které sahaly až k císařskému dvoru, se Jan ze Vchynic domohl na počátku osmdesátých let vysoké společenské kariéry.

Z manželství s Annou Pouzarovou měl pět dcer Kateřinu, Annu, Sabinu, Esteru, Elišku a šest synů, nejstaršího Václava (*1572 – †18. 2. 1626), který se stal předkem všech nyní žijících Vchynských, Rudolfa (†1597), Jana (†1596), Radslava mladšího (†1660), Oldřicha (†1620) a Viléma I. hraběte Kinského z Vchynic a Tetova (†25. 2. 1634). Jan starší ze Vchynic zemřel v dubnu roku 1590. Dědicem Janova majetku i poručníkem nezletilých synů se stal jeho bratr Radslav starší ze Vchynic (†1619).

Václavův (†1542),  syn Radslav starší ze Vchynic (†1619), vstoupil do veřejného života ve druhé polovině šedesátých let 16. století. V té době vykonával úřad krajského hejtmana za rytířský stav na Rakovnicku. Hejtmanství sice nerozmnožilo Radslavovo finanční příjmy, ale umožnilo mu získat praktické politické zkušenosti, a ty mu vynesly společně s úvěrovými operacemi pro královskou komoru v posledních dvou desetiletích 16. století úřady i vyšší funkce finančně lépe honorované.

Základ nemovitého majetku Radslava Vchynského tvořila část dědictví po otci, statky předčasně zesnulého bratra Václava a zboží na Litoměřicku získané sňatkem s Esterou z Vřesovic. V roce 1590 se územní rozsah jeho panství zvláště na severu Čech výrazně zvětšil dědictvím po smrti bratra Jana (†1590). V té době držel Radslav jediné větší zboží Teplice, a přesto jej šlechtici v Čechách začali nazývat „Boháč“. Radslavovo přízvisko však před koncem 16. století vystihovalo jinou než ryze pozemkovou podstatu jeho bohatství. V uvedené době si totiž vynucoval respekt v české stavovské společnosti rozsahem a hluboce promyšleným způsobem svých úvěrových operací. Úrokem získané peníze vkládal Radslav zpět do lichvářských obchodů. Z nich mu kromě dalších úroků plynula v případě platební neschopnosti dlužníků i naděje na zástavy a pozdější zisky z jejich panství.

Utrakvistické smýšlení Radslava Vchynského bylo veřejně známé a zvláště ve druhé polovině devadesátých let 16. století sehrálo v souvislosti s jednáním o přiznání panského stavu Vchynským významnou roli při navazování jeho osobních kontaktů s nábožensky shodně orientovanými byrokraty na nejvyšších místech zemských úřadů. V polovině devadesátých let 16. století pomýšlel Radslav Vchynský velmi vážně na povýšení svého rodu do panského stavu. Hájil nejen své zájmy, ale i potřeby nejbližších příbuzných – Václava, Oldřicha, Viléma a Radslava mladšího – synů zesnulého Jana ze Vchynic (†1590). Po několika letech dosáhl Radslav vytouženého cíle a v roce 1611 byl rod Vchynských vzat do panského stavu.

Základem Radslavova majetku se stalo od poloviny osmdesátých let 16. století vedle již dříve získaných menších statků rozsáhlé zboží teplické. Promyšlené a lichvářsky zabarvené úvěrové vazby vůči rytířským sousedům v okolí dovolily Vchynskému v průběhu devadesátých let 16. století a v prvních dvou desetiletích 17. století toto panství podstatně rozšířit. Jen v bezprostřední blízkosti teplického panství tímto lichvářským způsobem v letech 1590 – 1617 postupoval Radslav Vchynský proti Kaplířům ze Sulevic, Hozlaurům z Hozlau, Bejčkům z Nespečova i proti Kryštofu Rausendorfovi ze Špreberku. Teplické panství tak rozšířil o šest středně velkých statků a pět vsí.

Další, kvalitativně vyšší úroveň úvěrových styků se zadluženými šlechtici, kteří vlastnili velkostatky převážně na Litoměřicku a v blízkém okolí, vynesla Radslavu Vchynskému v prvních dvou desetiletích 17. století tři další velká panství. Od Kryštofa a Jana Šlejniců ze Šlejnic získal roku 1602 Hanšpach, o pět let později odkoupil zboží rumburské s hradem Tolštejnem od Baltazara Mehla ze Střelic a v roce 1614 završil územní rozmach svých severočeských statků koupí Benešova nad Ploučnicí a Kamenice od Jana z Vartemberka. Koupě Kamenického panství a poloviny města Benešova s Dolním zámkem i s příslušným pozemkovým majetkem se uskutečnila 11. června 1614 za částku 176 000 kop míšeňských.

Obrovské dominium na Litoměřicku, které tak těsně před svou smrtí dobudoval Radslav Vchynský na troskách bývalých majetkových držav Vřesovců, Vartemberků, Šlejniců, Hozlaurů, z části Kaplířů ze Sulevic a další severočeské šlechty, zařadilo Radslava v roce 1615 mezi desítku nejbohatších velmožů království. Radslav Vchynský završil svoji politickou kariéru v letech 1611–1618 jako královský hofmistr Matyášova dvora. Bílé hory se nedočkal, neboť rok před touto bitvou zemřel.

Z manželství s Esterou Kostomlatskou z Vřesovic nezanechal žádné dědice. Z těchto důvodů, ještě krátce před smrtí celé jmění stačil odkázat svým synovcům a také je mezi ně rozdělit, aby později nedocházelo k majetkovým sporům.

Vilém Kinský ze Vchynic (†25. 2. 1634) tak v roce 1619 zdědil po strýci Radslavovi hrad Doubravskou horu s Teplicemi, Zahořany, Rumburk, Hanšpach, Lipovou, Českou Kamenici, Benešov a Žernoseky. V následné době za stavovského povstání byl roku 1618 Vilém zvolen direktorem. Později stavové Viléma tohoto úřadu zbavili, protože jej nejen zanedbával, ale hrál i oboustrannou hru. Když bylo stavovské povstání potlačeno, tak se Vilém raději zdržoval mimo české území v Perně.

Vilém Kinský ze Vchynic byl příslušník bohaté šlechtické rodiny, luterán, se silnými přátelskými vztahy ke kurfiřtu saskému, spřízněný s nejbohatšími a nejvlivnějšími osobnostmi té doby. Díky sňatku s Alžbětou Trčkovou byl tak spřízněn s druhou nejbohatší šlechtickou rodinou v Čechách. Trčkové patřili tak jako Vchynští k starým českým rodům. Díky přímluvám svých vlivných příbuzných Trčků, Valdštejnů aj. u císařského dvora nebyl za účast na povstání odsouzen, a když ještě po roce 1620 slíbil císaři Ferdinandovi II. své poslušenství, které však nebylo myšleno upřímně, byl mu ponechán veškerý majetek, i když nepřistoupil ke katolictví.

Dne 12. června 1628 pak císař s konečnou platností rozhodl, že emigrantu Vilémovi Kinskému, jehož podíl na stavovském povstání zatím nebyl vyšetřen, mají zůstat jeho statky, ale také připadnout statky provinilých a uprchlých bratří Oldřicha a Radslava: statky Rumburk se zámkem, s pustým hradem Tolštejnem a vesnicemi, tvrz Záhořany s rozsáhlým panstvím a Tasov; navíc byl Kinský ještě v tomto roce 1628 povýšen stejně jako Trčkové na přímluvu svého příbuzného vévody Albrechta z Valdštejna do hraběcího stavu.

I přesto se Vilém pro svou víru ze země vystěhoval do Drážďan, kde si se svou ženou Alžbětou žil na vysoké noze za peníze, které jim vynášely české statky. Svou emigrací ovšem nepřerušil styky se svými příbuznými v Čechách, se kterými se dále svobodně scházel.

Vilém brzy získal na dvoře saského kurfiřta dobré postavení a to díky i své ženě Alžbětě, která byla dáma mimořádně schopná a obratná. Po své matce zdědila zřejmě i dost obchodního ducha, protože kurfiřtovi půjčovala značné částky peněz. Do Čech však Vilém s Alžbětou zajížděli jen velmi zřídka.

V Drážďanech také Vilém vyvíjel diplomatickou aktivitu ve prospěch vévody Albrechta z Valdštejna, který měl snahu zasáhnout do vysoké Evropské politiky a rozhodovat o válce a míru. V Drážďanech se zdržoval až do konce roku 1633. Začátkem ledna 1634 odjíždí Vilém do Plzně za vévodou Albrechtem z Valdštejna. V Plzni, jako představitel české emigrace nadále pokračuje pro Valdštejna v diplomatickém navazování spojení se Švédy, se Sasy i s Jindřichem Matyášem Thurnem. Poté koncem února následuje Albrechta z Valdštejna a jeho věrné do Chebu, kde je také 25. února 1634 zavražděn spolu s Adamem Erdmannem Trčkou, Kristiánem Ilovem a Jindřichem Niemannem.

Veškeré jmění Viléma Kinského ze Vchynic bylo krátce po chebské vraždě na základě císařského patentu ze 14. března 1634 z konfiskováno ve prospěch císaře. Celkově se majetek Kinského odhadl na 601 400 zlatých. Také vdova Alžběta, roz. Trčková z Lípy přišla o své věno, protože i ona, jako její manžel pomáhala císařovým nepřátelům.

Větší část Vilémova zkonfiskovaného majetku včetně benešovského panství daroval již dva měsíce po jeho zavraždění, dne 4. května 1634 císař jednomu z hlavních účastníků chebské tragédie, polnímu maršálu Janu hraběti z Aldringenu za věrné služby.

V následujícím roce 1635 bylo kamenické panství darováno Janovi Oktaviánovi ze Vchynic jako náhrada za nároky, které uplatňoval ke zkonfiskovaným Vilémovým statkům. Zbylá část rozsáhlého Vilémova majetku byla v krátké době darována či rozprodána mezi několik císařovo věrných šlechticů a důstojníků.

Pozůstalí synové hraběte Viléma Vchynského ze Vchynic a z Tetova Adolf Arnošt, Oldřich a Filip Moric neobdrželi žádnou část z otcova majetku, kromě navrácení dobré pověsti v roce 1648.