Šlechtický rod Aldringenů (Aldringer, Altringer) pocházel z Lotrinska, původně z německého a dnes francouzského města Thionville (Diedenhofen), které se nachází těsně u hranic s Lucemburskem.

Jeden z členů tohoto rodu Jan z Aldringenu se narodil 10. prosince 1588 v Thionvillu (Diedenhofen) v německém Lotrinsku. Jako páže doprovázel vznešeného pána po Itálii a Francii. Roku 1606, když dovršil šestnácti let vstoupil do vojenského pluku ve španělských službách, který zřizoval kníže z Brabançonu. V roce 1609 byl pluk knížete z Brabançonu rozpuštěn a Jan z Aldringenu vstoupil do nově zřizovaného pluku v milánském vévodství, který byl pod velením plukovníka Pankráce Gallase. Po třech letech v roce 1612 odchází z vojenské služby a stává se písařem u knížete-biskupa tridentského a brixenského, kardinála Madrucciho. Práce písaře Jana z Aldringenu neuspokojovala a tak jej touha po vojenské kariéře po dvou letech přivádí zpět do vojenské služby. Po vypuknutí českého stavovského povstání v roce 1618 bylo Janu z Aldringenu jako setníkovi svěřeno velení nad 300 německými žoldnéři a byl poslán do Čech, kde hájil opevnění Zlaté cesty v habsburských službách. V roce 1620 se stal velitelem již dvou setnin německých žoldnéřů. Od této doby začal Jan z Aldringenu závratně stoupat ve vojenské kariéře.

V roce 1622 byl arcivévodou Leopoldem Tyrolským povýšen na plukovníka a velel již 2000 vojákům, se kterými se zúčastnil obležení Heidelberka. V průběhu roku 1624 byl jmenován vojenským dvorním radou a generálním polním komisařem. O dva roky později v roce 1626 pod velením Albrechta z Valdštejna velel spolu s Jindřichem Šlikem několika císařským plukům při obraně předmostí u Dessavy proti hraběti Arnoštu z Mansfeldu. Jan z Aldringenu v té době patřil mezi mnoho nových tváří z nové generace plukovníků, jimiž Valdštejn oživil svůj důstojnický sbor.

Za dobré vojenské služby byl Jan z Aldringenu v roce 1627 povýšen od císaře Ferdinanda II. do panského stavu a o rok později 1628 získal český inkolát. V letech 1629–1630 byl Aldringen spolu s Gallasem velitelem valdštejnského sboru, který působil v Itálii. Roku 1630 se zúčastnil dobytí Mantovy a jako válečnou kořist si odtud odvezl poklad vévody mantovského i jeho vzácnou knihovnu. Ve válce o mantovské dědictví se císařský generál Jan Aldringen sblížil s císařským generálem Janem Matyášem Gallasem. Zatímco císařská vojska nelítostně plenila mantovskou krajinu, oba generálové (Aldringen 42 let a Gallas 46 let) si našli čas na idylické galantní dobrodružství s dceruškami hraběte de Arco. Ani válka, ani pokročilý věk nezaplašily romantické roztoužení těchto otrlých válečníků a epizoda skončila dvěma slavnými svatbami, k nimž poslal zástupce jak císař, tak sesazený generalissimus Albrecht z Vladštejna. Ještě v témže roce 1630 koupil Jan z Aldringenu od Volfa Ilburka ze Vřesovic zámek Nový hrad u Loun.

Dne 10. března 1632 byl Jan z Aldringenu povýšen císařem do stavu říšských hrabat a ještě téhož roku jej císař jmenuje polním maršálkem. V té době je již považován za nejvýznamnějšího příslušníka císařské generality. Ve vojenské hierarchii nad ním stál už jen císařský generalisimuss vévoda Albrecht z Valdštejna. Když však v následujících letech –aldštejnova sláva začala ohrožovat samotného císaře, využil císař služeb svých věrných generálů. Triumvirát Jana Aldringena, Jana Matyáše Gallase a Ottavia Piccolominiho se měl zasloužit o Valdštejnův pád a následně i smrt.

Dne 25. února 1634 byl po předchozí domluvě Jana Aldringena, Jana Matyáše Gallase a Ottavia Piccolominiho, císařskými důstojníky Walterem Butlerem, Johnem Gordonem, Walterem Lesliem a jejich vojáky v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna a jeho nejvěrnější stoupenci Vilém Kinský ze Vchynic, Adam Erdmann Trčka z Lípy, Kristián Ilov a Dr. Jindřich Niemann.

Za tuto „věrnou službu“ císař Ferdinand II. daroval hraběti Janovi z Aldringenu již dne 4. května 1634 ze zkonfiskovaného majetku Viléma Kinského ze Vchynic panství Teplické a díl panství Benešova s Dolním zámkem, za tento dar měl polní maršálek Aldringen zaplatit 10 000 kop míšeňských a postoupit císaři statky Velké Lipno a Tuchořice. Darování zůstalo v platnosti i přes odpor Alžběty Trčkové, vdovy po hraběti Vilému Kinském.

Polní maršálek Jan hrabě z Aldringenu však svůj nový majetek nikdy nespatřil. Krátce po darování byl císařem pověřen novým úkolem, aby vytlačil švédské vojenské oddíly z krajin na středním Dunaji a z Horní Falce. Při obraně přechodu přes řeku Isaru u Landshutu proti Švédům bylo vojsko pod jeho velením dne 22. července 1634 po hrdinském odporu poraženo a sám Jan z Aldringenu byl za poněkud záhadných okolností v této bitvě zastřelen. Jan z Aldringenu byl muž velice udatný a na svou dobu neobyčejně vzdělaný, avšak úlisný, příkrý a sobecký.

Protože Jan z Aldringenu neměl žádné potomky, žena mu zemřela v březnu 1634 při porodu, tak po jeho smrti přešel veškerý majetek jako právoplatné dědictví na bratry Pavla (†1644), jenž byl biskupem v Tripoli a světící biskup štrasburský, Jana Marka (†1664), biskupa sekovského a sestry Zuzanu, Annu s dětmi po zemřelém manželu Janu Mikuláši Müllerovi z Ruppachu, Kateřinu ovdovělou Kohlovou a děti zemřelé sestry Barbory Gillesové.

Císař dědicům dne 22. března 1635 obnovil darování, které učinil polnímu maršálkovi Janu hraběti z Aldringenu, za dodržení veškerých již daných podmínek v předchozím roce 1634. Proto také jeho příbuzní dva statky Velké Lipno a Tuchoměřice na Žatecku zděděné, postoupili císaři a zaplatili navíc 10 tisíc tolarů, tak jak stanovili podmínky. 

Po splnění dohody jim bylo císařem Ferdinandem II. přidáno ještě panství Benešovské, které bylo zapsáno dne 14. března 1636 do zemských desek. V zápise bylo Benešovské panství charakterizováno jako „město Benešov, co v něm Kinští měli, vsi Heřmanov, Oldřichov, Bynovec s pivovarem a sladovnou, také s poplužním dvorem, Růžová, Neudorf, Vysoká Lípa se dvorem, Mezná, Arnoltice, Nová Ves na Labi, Hřensko a Malé Březno." Tímto darováním nastává v Benešově dosti nepřehledná vlastnická situace, protože obě na sobě nezávislé poloviny města byly v držení dvou vrchností Thunů a Aldringenů, navíc aldringenská polovina se měla ještě v budoucnu rozdělit na několik dalších dílů.

Z Janových dědiců byla aktivnější a nejschopnější Anna (1597 – †1665), vdova po zemřelém Janu Mikuláši Müllerovi z Ruppachu, která již samostatně vedla od roku 1635 za své biskupské bratry správu teplického panství. Od tohoto roku byly synové Anny svobodnými pány z Aldringenu.

Celé dědictví bylo dne 11. listopadu 1636 rozděleno na dvě části. První část, panství teplické s Doubravskou Horou a celým příslušenstvím připadlo bratřím Pavlovi (†1644) a Janu Markovi (†1664) s tím, že každý měl vlastnit polovinu. Druhý díl, panství Benešov s příslušenstvím, dále ves Janov, statek Koštice, dvůr Hradiště se 4 vesnicemi, dvůr Želechovice s vinicemi, ves Bořislav a dvůr Hetov s příslušenstvím, obdržely sestry Anna (vdaná z Ruppachu), Kateřina a děti po zemřelé sestře Barboře Jan Aldringen, Anna Marie Brisigelová a Zuzana Štosová. Samotný Benešov měl připadnout z pěti šestin Anně a jejím dětem, zbývající šestina pak Kateřině. Stejným dílem si sestry rozdělily aldringenský dům v Praze–Hradčanech. 

V roce 1636 se Anna (vdaná z Ruppachu) ujala správy svého dědického podílu na benešovském panství. Její syn Jan Marek brzy zemřel a zůstal jen jediný syn Jan Pavel a dcery Anna Marie a Alžběta. Ovdovělá Anna (z Ruppachu) se v květnu 1637 provdala za italského plukovníka císařské a španělské armády Jeronýma svob.pána z Clary (1610 – †1671), s nímž měla již v následujícím roce syna Jana Jiřího Marka (1638 – †1700), budoucího dědice všech aldringenských a claryovských statků a zakladatele rozrodu Clary-Aldringenů. Sňatkem tedy přešla její část teplického a benešovského panství na Jeroným svob. pána z Clary.

Další novou dohodou z prosince 1637 připadly Teplice staršímu bratru biskupu Pavlovi, zatímco biskup Jan Marek si ponechal zděděná panství v Tyrolích. Biskup Pavel zemřel v březnu roku 1644. Podle nové dědické smlouvy přešla jeho polovina panství na Jana Marka, zatímco druhá polovina ostatním dědicům. Ještě za života biskupa Pavla, vedla správu jeho teplického panství Anna, vdaná Claryová, ale po jeho smrti v roce 1644 musela ustoupit tuto pozici synovci Maximinovi (*1618 – †1650), hejtmanu Litoměřického kraje. Po předčasné smrti Maximina v roce 1650 se Anna opět ujala správy již celého teplického panství.

V roce 1652 byla opět obnovena dohoda o rozdělení Teplic na dvě části. I přes tuto skutečnost se Anna s manželem Jeronýmem de Clary opět ujala obezřetně správy teplické panství, takže v posledních letech života sekovského biskupa Jana Marka (†1664) byl jeho vliv na řízení panství jen minimální.

V květnu 1653 byl dohodou rozhodnuto, že Dolní zámek v Benešově a k němu příslušné panství bude rozděleno na čtyři díly mezi Annu Claryovou a její tři děti. Děti Anny Claryové z prvního manželství, Jan Pavel z Aldringenu (†1666), obdržel díl Vysoká Lípa a díl Benešov-Reifen, dcera Marie Alžběta (†1664) obdržela díl Růžová. Díl Bynovec zůstal Anně Claryové a jejímu patnáctiletému synu z druhého manželství Janu Jiřímu Markovi de Clary (*4. 3. 1638 – †21. 4. 1700).

Jan Pavel z Aldringenu se stal v následujících letech císařským generálem a byl také povýšen i do hraběcího stavu. Byl ženatý s Kateřinou Alžbětou roz. z Valdštejna (†1685) a po svatbě měli své trvalé sídlo na benešovském Dolním zámku. Marii Alžběta roz. Müllerové (†1664) se provdala za hraběte Ludvíka z Attemsu (1624 – †1660), jehož rod byl usedlý v Kraňsku a Štýrsku.  V držení tohoto rodu byla část Dolního zámku v letech 1635–1675. Attemsové však na Dolním zámku v Benešově nepobývali.

Po smrti biskupa Jana Marka v roce 1664 se stali právoplatní dědici teplického panství Jan Pavel z Aldringenu, syn Anny z prvního manželství a Jan Jiří Marek de Clary, syn Anny z druhého manželství. Přesto si však Anna a její manžel Jeroným de Clary ponechali správu tohoto panství, která však byla stanovenou dohodou do konce jejich života. O rok později v únoru 1665 zemřela Anna Claryová a její benešovský díl – panství Bynovec, bylo jako dědictví rozděleno na dvě části. Jednu část získal její syn Jan Pavel hrabě z Aldringenu a druhou část obdržel manžel Jeroným de Clary a jeho syn Jan Jiří Marek de Clary. V lednu následujícího roku 1666 zemřel i poslední mužský člen rodu Aldringenů, generál Jan Pavel hrabě z Aldringenu.

Protože Jan Pavel hrabě z Aldringenu neměl žádné potomky, tak dědictví po jeho smrti bylo rozděleno na dvě části. Větší první dědická část, která obsahovala teplického panství přešla na Jeronýma de Clary a jeho syn Jana Jiřího Marka de Clary a druhá menší dědická část, benešovské panství – díl Reifen, Vysoká Lípa a polovina Bynovce - přešlo na jeho ovdovělou manželku Kateřinu Alžbětu roz. z Valdštejna a jejího bratra Karla Ferdinanda z Valdštejna. Tím se dostal Dolní zámek s příslušným panstvím a polovinou města Benešova na několik let do držení Valdštejnů.

Z inventáře sestaveného po smrti generála Jana Pavla hraběte z Aldringenu vyplývá, že zámek sloužil po půli 17. století jako jeho rezidenční, pohodlně zařízené šlechtické sídlo.